Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kondrakarův příběh

29. 7. 2007

A tak nám započal nový věk. Věk naděje. Elfí věštci jej tak nazvali, protože z hvězd a živlů vyčetli, že se chystají velké změny, které svět Rudého draka změní k nepoznání. Co to bude za změny, však odmítají povědět, jen říkají, že jsou zahaleny hustou mlhou.

Z trosek starých civilizací povstaly nové gubernáty, aby se spojily do aliancí a prosperovaly. V horách Kondrakaru povstal mocný klan trpaslíků, který si celé hory nárokoval jako své území.

Ten klan vedu já. Trpaslík Kondrakar, potomek velkých válečníků. Když mi moji věštci, kteří čtou z ozvěn a hlasů země, potvrdili zvěsti, které k nám přinesli potulní kupci z elfích dálav, rozhodl jsem se přidat k jedné z aliancí. Z několika důvodů. Ze své zkušenosti vím, že velké změny se neobejdou bez lítých bojů, ve kterých syčí magie jako klubko horských chřestýšů. My trpaslíci nejsme mágové. Jsme válečníci, kováři, kameníci, horníci, nikdy proradní čarodějové. Proto pro boje, v kterých se zrodí ty velké, toužebně očekávané změny, chci, aby má zem byla krytá magií přátelských gubernátů. Nejblíže byla proslulá aliance Gold Dragon. I k nám se donesli legendy, o tom, že na její straně stojí mocný zlatý drak, mocnější než obrovské hejno rudých draků. Proto jsem se vydal pěšky, jak jinak u trpaslíka, že, na cestu za imperátorem Gold Dragona.

Jedinou mou společnicí mi byla Okřídlená. Je to dvoubřitvá sekera. Je ukutá z manitu, nejpevnějšího kovu na světě. Při její výrobě se spojila trpasličí věda zpracování kovů a elfská magie. Na ploché strany jejích hlav byla vytepána orlí křídla. Ta se v blízkosti nepřátelské magie rozzáří do modra. Za to může ona elfská magie. Díky ní se rozzáří v blízkosti magie, vždy se vrátí do rukou právoplatného majitele, tedy do rukou následníka trůnu našeho gubernátu a je lehká jak pírko a ostrá jak břitva. Navíc se mi ještě nestalo, aby se na ostří objevilo sebemenší škrábnutí nebo zub po záseku do ocelové přílby. Pár nenechavců se ji snažilo ukrást. No můžu vám říct, že to nebyl hezký pohled na to co s nimi Okřídlená provedla. Dalším společníkem mi byl těžký tesák. Trpaslík totiž nikdy nevychází ze svého domu neozbrojen a i ve svém domě má vždy nějakou zbraň po ruce. Zvlášť v dnešní době, kdy okraje cest jsou plné lapků, kteří touží po zlatě osamělých pocestných.

Cesta do imperátorského gubernátu byla dlouhá a únavná. Často jsem při ní vzpomínal na naše rozlehlé síně vytesané v útrobách hor, kde se na rožních otáčejí velké kusy hovězího a kančího a z obrovských dubových sudů se točí silné tmavé pivo a ve vzduchu voní tabákový dým z trpasličích dýmek. Kolikrát jsem se chtěl již otočit a vrátit se, ale vytrval jsem a po několika dnech jsem došel až k hlavnímu městu, kde sídlil imperátor.

Prošel jsem městskými branami a shledal, že v ulicích panuje čilý ruch. Lidé, hobiti, gnómové spěchali všemi směry, trhovci hlasitě nabízeli své zboží. Jak jsem spatřil hobity, uvolnil jsem tesák v pochvě a pečlivěji si hlídal svůj měšec. Zamířil jsem okamžitě k tvrzi, kde podle všeho sídlil imperátor.

U bran mě stráže okamžitě zadrželi. „Kdo jsi a co chceš?“ vyštěkl na mě jeden, na gnóma dobře rostlý.

„Co je ti po tom ty skotáku?! Chci k imperátorovi.Hned!“ zavrčel jsem.

„Kdo jsi,“ ledovým hlasem se ozval ten druhý. Nevypadal, že by svůj meč nosil na ozdobu.

Oba by proti mně s Okřídlenou neměli šanci, ale proč prolévat krev na mírové návštěvě.

„Jsem Kondrakar, král trpaslíků z Kondrakarských hor a přicházím imperátorovi nabídnout spojenectví,“ odpověděl jsem.

Věděl jsem totiž, že by jinak ti strážní nedali pokoj. V tom jsou gnómové nepřekonatelní. Stačilo by však nenápadně upustit pár zlaťáků a tvrdili by, že mi nikdy neviděli. Oba strážní si vyměnili dlouhý pohled a jeden z nich odběhl dovnitř tvrze.

Zanedlouho se vrátil a otráveně zavrčel: „Imperátor tě očekává. Následuj mě.“ Evidentně mu rozhodnutí jeho vládce nebylo po chuti. Nenápadně jsem mu šlápl pevnou okovanou trpasličí botou na nohu. Zavyl bolestí jako nakopnutý pes a z očí mu vyhrkly slzy.

„Och, omlouvám se,“ pronesl jsem.

„Dobrý, nic se nestalo,“ zakňučel gnóm a kulhajíc mi vedl k imperátorovi.

Provedl mě tvrzí, kterou jsem si prohlížel bedlivým zrakem zkušeného stavitele. Ve srovnání s našimi postavenými tvrzemi nebyla příliš kvalitní. No jo, gnómové, všechno odfláknou.

Dovedl mě před masivní dubové dveře a zabušil na ně.

„Dále,“ ozval se hromový hlas. Úžasem jsem zvedl obočí. Za takovými dveřmi by neměl být slyšet žádný zvuk.

„Zbraně necháš tady,“ poručil můj průvodce.

„Zkus mi je vzít,“ ušklíbl jsem se a sáhl po dubovém toporu své Okřídlené. Ucouvl.

Náhle se dveře otevřeli a v nich stál jiný gnóm. Mohutný jako dub a z ramen mu splýval rudý plášť imperátora.

„Můj pane, to je on. A nechce si nechat odebrat zbraně,“ žaloval strážný.

„Stejně jako každý trpaslík,“ zasmál se imperátor. Pak se obrátil na mě a řekl: „Pojď dál, mistře trpaslíku.“

Všiml jsem si, že zrovna jednal s ostatními gubernátory své aliance. Byli tu dva gnómové, dva lidi, ent, hobit, dva džinové, trpaslík, obr a nekromant. Při pohledu na obra a nekromanta mně začaly svrbět ruce a Okřídlená začala slabounce modře žhnout. Nekromanti sami o sobě vysílají negativní vlny magie, aniž by museli kouzlit. A obři jsou zase od úsvitů věků našimi úhlavními nepřáteli stejně jako skřeti.

Prohlédl jsem si všechny přítomné a můj pohled ulpěl na trpaslíkovi. Připadal mi povědomý. Když ke mně obrátil svou tvář, div jsem nevykřikl nadšením. Byl to Babylon V., vzdálený bratranec mého otce. Vedl svůj klan trpaslíků na východ od nás v Šerých horách. Nervozita z jednání ze mne trochu opadla. Vzápětí se imperátor představil a představil i své společníky. Babylon mě okamžitě poznal a hlučně se ke mně hlásil.

„Co nám nabízíš, mistře Kondrakare?“ zeptal se imperátor.

„Spojenectví můj pane. Moji věštci mi potvrdili to co k nám přinesli kupci od elfů. Blíží se prý velké změny, které tenhle svět velmi změní. Proto se chci přidat k vaší alianci,“ pověděl jsem.

„Hm, tak spojenectví. Jaké výhody to přinese naší alianci?“ zajímal se Borenson, imperátor.

Na gnóma byl nezvykle inteligentní.

Přešel jsem k obrovské mapě, která byla nakreslená na severní stěně místnosti a začal.

„Moje hory se rozkládají na západních a severních hranicích tvé aliance. Pokud vím, nepřátelské aliance jsou na sever a západ od vašich hranic. Na východě jsou přátelské aliance a navíc z východu jste chráněni štíty Šerých hor, ve kterých sídlí Babylonův klan. Jižní aliance se chovají pokud vím, tak neutrálně. Kondrakarské hory jsou špatně prostupné a těch pár průsmyků držíme pevně v rukou. Navíc vám můžeme dodávat kámen z nitra našich hor, který je mnohem kvalitnější než v Šerých horách,“ vysvětlil jsem jim.

„A co když západní či severní aliance obejdou tvé hory a vrhnou se na nás z jihu nebo východu?“ zaútočil imperátor. Zřejmě se mu myšlenka o spojenectví nezamlouvala.

„Na východě je jediné místo, kudy mohou projít. A to Králičími planinami, které tvoří hranice mezi Kondrakarskými a Šerými horami. A na jihu…,“

„Na jihu jsme my. Ať zkusí projít přes naše území a navíc by riskovali, že proti sobě obrátí neutrální jižní aliance,“ vpadl do rozhovoru hromovým hlasem obr.

Toho jsem znal. Sídlil na jih od nás a znal jsem jej jako skvělého válečníka, stratéga a vůdce. Občas jsme mezi sebou bojovali.

„Navíc Kondrakar má pravdu. Kámen z jeho hor je opravdu o mnoho kvalitnější než z našich hor,“ přisadil si Babylon. Vrhl jsem po něm vděčný pohled, ale nedal na sobě nic znát. Při zmínce o dovozu kamení se Borensonovi zablesklo v očích. Jistě už myslel na daně z dovozu našeho kamení, které potečou do jeho pokladny.

„Co za to žádáš,“ zeptal se.

„Obranu před magií a zloději a dodávky surovin, které nám v horách chybí,“ odpověděl jsem.

„Dobrá. Musím si to rozmyslet a poradit se se svými společníky. Počkej prosím tě za dveřmi. Nechám ti přinést nějaké jídlo a pivo. Jistě jsi unaven,“ řekl imperátor a křikl na svého sluhu, který čekal na chodbě. Sluha okamžitě odběhl a zanedlouho po té co jsem na chodbě osaměl se vrátil. Maso bylo výtečné, chleba měkký a voňavý a pivo řízné jako křen.

V poradní místnosti se rozlehl prudký slovní souboj. Alespoň podle toho co bylo slyšet za dveřmi až na chodbu. Ach ti gnómové. Ani místnost, kde se odehrávají důležité státnické záležitosti neumějí postavit tak, aby z nich nevyšel jediný zvuk. Po dlouhé době se dveře otevřeli a imperátor mě zavolal dovnitř.

„Shodli jsme se na tom, že tvůj gubernát bude dobrým přínosem naší alianci,“ řekl imperátorovi.

Složil jsem přísahu, ve které jsem se zavázal chránit západní a severní hranice před vpády nepřátel. Na oplátku mi Borenson předal glejt s pečetí, ve které se on zavázal chránit naši zem před magií a zloději. Obchodní záležitosti jsme zanechali na diplomatech, které jsme si slíbili vyměnit. Dostal jsem navrch ještě alianční praporec. Rozloučili jsme se a při odchodu z tvrze jsem z čiré radosti znovu dupl již jednou takto postiženému strážnému na nohu.

Cesta domů byla nyní mnohem radostnější a veselejší než prve. Po návratu do svého skalního města Uruk-bad-rhenu jsem vydal rozkaz a zanedlouho již nad naší standartou, dvoubřitvou sekerou v modrém poli zavlál rudý praporec se zlatým drakem uprostřed.